Tanečníci v době pandemie
Jak koronavirus zasáhl do jejich světa?
Zavřená divadla, prázdné sály a taneční online lekce vysílané z obýváku. Jak se během koronavirové pandemie proměnil taneční svět v České republice a jak celou situaci vnímají samotní tanečníci?
Koronavirová pandemie zasáhla do života každého z nás trochu jinak. Někomu se daří krizí proplouvat relativně bez problémů a nastalá situace pro něj nepředstavuje zásadní změny. Pomyslného Černého Petra si však v minulém roce, pomineme-li zdravotníky, vytáhli především umělci. Kultura byla totiž dlouhodobě jednou z nejpostiženějších oblastí společenského života – prakticky ze dne na den se zrušily koncerty, festivaly, divadelní představení a chystané výstavy v galeriích. Priority společnosti se na několik měsíců přesunuly úplně jinam a kromě částečného vydechnutí v létě 2020 jsme až doteď zůstávali v limbu. A i přes současné zmírňování restrikcí to vypadá, že se u nás na umělce stále zapomíná.
Tanečníci, učitelé tance i studenti se museli k situaci postavit čelem a vybrat si, jak se s ní poperou. Tanec je pro ně nejen celoživotní vášní a hnacím motorem, ale primárně profesí a hlavním zdrojem financí. Opona zůstala dlouhé měsíce zatažená a mnohým tak nastalo velmi těžké období. Na jedné straně se potýkali s psychickými potížemi a ztrátou motivace, na straně druhé stále visela logická otázka: „Jak se teď vlastně uživím?“
Profesionální tanečníci a tanečnice, učitelé tance nebo umělecký ředitel tanečního souboru popsali, jak se s náročným obdobím vyrovnávali, co je nejvíce brzdilo a kde naopak nacházeli nová řešení v situaci, která příliš mnoho příležitostí nenabízela.
Zavřená taneční studia
Od začátku prvního nouzového stavu v březnu 2020, se kterým se pojilo i první uzavření všech volnočasových aktivit, uběhl již více než rok. A pro velkou část tanečních studií to znamená více než rok bez studentů. Děti po celé republice se přesunuly na židle před obrazovky svých počítačů a rodiče se stali suplujícími učiteli, svačináři i tělocvikáři. Stejně rychle skončily i jejich oblíbené kroužky a organizátoři volnočasových aktivit tak přišli o své svěřence.
„Zápis dětí do tanečních kroužků byl letos v září katastrofální, přišlo strašně málo žáků, což se nám za 21 let existence studia nestalo,“ popisuje Leona Banková majitelka tanečního studia Dance Studio Ostrava. Nízkou účast si vysvětluje tím, že rodiče po minulých prázdninách prostě nevěděli, co se bude dít. Jejich opatrnost se nakonec bohužel ukázala jako opodstatněná, neboť již po dvou týdnech od otevření, v září tohoto školního roku, musela studia opět zavřít.
Vybavuje si zprávy, které ji přicházely od rodičů. Děti neměly motivaci, nechtělo se jim hýbat doma ani chodit ven.„Rodiče touží po tom, aby jejich děti žily sociálně, ať už ve škole nebo v nějakém kroužku. I dospělí píšou, protože vedeme také kurzy pro dospělé, kdy už otevřete? Nám to tak chybí!“ Zkoušela i online lekce, ale chybí v nich potřebný osobní kontakt, jelikož tanec je hlavně o práci s tělem a prostorem. Upravit špatné držení těla nebo korigovat taneční krok jde přes videohovor jen těžko. Navíc mají ve studiu spíše menší děti. U těch výuka tance online nedává velký smysl, protože teprve získávají základní pohybové návyky.
Tancujeme v obýváku
Online svět však představoval po většinu roku jedinou možnou alternativu, jak tanec praktikovat. Proto velká část tanečníků a lektorů od lekce na dálku udržovala. K těm, kteří se věnovali učení online, patří Václav Kuneš, zakladatel a umělecký ředitel 420PEOPLE, jednoho z nejznámějších souborů současného tance u nás. „Věřím, že právě v těchto obdobích, když je člověk nervózní nebo má psychické problémy, je pohyb a odreagování se strašně důležité,“ vysvětluje Kuneš. Hned v březnu minulého roku, jakmile začal první tvrdý lockdown a celému souboru se postupně rušily naplánovaná představení, začal ze svého obýváku pravidelně každý den vysílat pohybové lekce. „V pátek zavřeli hranice, v pondělí jsme začali. Jedno živé vysílání jsem dělal anglicky a jedno česky.“ Ty byly navíc úplně pro každého, nikoliv pouze pro profesionální tanečníky, a získaly si tak stovky až tisíce pravidelných diváků.
Trénink 420PEOPLE
Trénink 420PEOPLE
Trénink 420PEOPLE
Trénink 420PEOPLE
Trénink 420PEOPLE
Trénink 420PEOPLE
Trénink 420PEOPLE
Trénink 420PEOPLE
Trénink 420PEOPLE
Trénink 420PEOPLE
Trénink 420PEOPLE
Trénink 420PEOPLE
Trénink 420PEOPLE
Trénink 420PEOPLE
Přestože online hodinám mnohé schází, vděčnost za existenci síťového světa cítí i Andrea Opavská, tanečnice a profesorka současného tance na pražské HAMU. Výuka u nich na katedře tance probíhala po celý rok hybridní formou. Nejvíce chyběl osobní kontakt, jelikož elementární podstatou tance je práce s dechem, prostorem a skupinovou energií. Ovšem zachování alespoň nějaké verze lekcí a využití možností, které online svět nabízí, bylo pro ni i studenty velmi důležité – společně se drželi nad vodou. „Když už v průběhu roku nějaká výuka proběhla na živo, tak na sále byla cítit velká euforie, nadšení a byly to opravdu krásné lekce,“ dodává Opavská.
Prostor pro tanec ve vlastním pokoji či v obýváku je nedostatečný a lekce není možné pokládat za plnohodnotnou náhražku tanečních hodin. Nicméně s trochou nadhledu a odhodlání lze najít i pozitiva. Právě onen pozitivní pohled na situaci si udržuje tanečnice a lektorka Lucia Molčányiová alias Ginger, která možnosti online světa využila na maximum. Představují pro ni způsob, jak se vyjádřit, navíc jí přibyli i noví klienti. Takoví, pro které je obtížné za normálních okolností přijít na taneční lekce osobně.
Lucia Molčányiová alias Ginger
Lucia Molčányiová alias Ginger
Lucia Molčányiová alias Ginger
Lucia Molčányiová alias Ginger
Lucia Molčányiová alias Ginger
Lucia Molčányiová alias Ginger
Lucia Molčányiová alias Ginger
Lucia Molčányiová alias Ginger
Lucia Molčányiová alias Ginger
Lucia Molčányiová alias Ginger
Kde se tančit nepřestalo
S odlišným přístupem se tanečníci mohli setkat v zahraničí, konkrétně na vysokých školách ve Španělsku, kde měli studenti tance plně osobní výuku po celý školní rok (od září 2020 až do současnosti). Své o tom ví dvojčata Bára a Klára Silonovy, která momentálně studují tanec na Institute of the Arts v Barceloně. Během první covidové vlny nikdo nevěděl jak se připravit a škola probíhala pouze na dálku pomocí videohovorů. Obě se tak vrátily na pár měsíců zpátky do Česka a stejně jako ostatní studenti musely pracovat s prostory, které jim nabízely jejich pokoje.
Od září však oproti studentům v Česku chodí osobně do hodin a jejich škola nemusí být zavřená. „Vše pravidelně dezinfikujeme, měříme si teplotu a celou dobu jsme v rouškách, pokud se někdo potřebuje vydýchat, tak vyjde ven ze třídy k tomu má naše budova vhodné prostory. Sály si neměníme s jinými skupinami a také neustále větráme. Měli jsme asi jen jednoho nakaženého po vánočních prázdninách, jeho třída se ihned izolovala a testovala, takže se koronavirus nerozšířil dál.“
Podle nich se ve Španělsku pohlíží na kulturu jinak než v Česku – otevření všech kulturních aktivit si u nich vybojovali lidé, umělci, profesionálové, divadla i taneční školy. Všichni si stáli za tím, že je kultura důležitou součástí života. Mezi tanečníky převládá názor, že u nás se kultuře nevěnuje příliš pozornost, protože v naší společnosti není tradičně prioritou. Tanec je navíc v celé kulturní složce opravdu minoritní záležitostí, do které běžný divák nepronikne.
Státní kompenzace pomohly
Práce na tanečním sále skončila ze dne na den, choreografie nazkoušené, představení v plném proudu, nasmlouvané vystoupení a nic se neuskutečnilo. Vidina toho, že přišli o práci, kterou měli nasmlouvanou na měsíce dopředu, přinesla tanečníkům do života velkou nejistotu a některým i finanční komplikace.
„Kdybych byla jenom tanečnice, tak bych to nedala. Spoustu mých kamarádů lektorů jezdí s Košíkem nebo rozváží jídlo. Já jsem měla štěstí v neštěstí, že tanec není mou jedinou prací,“ přibližuje svou situaci Anna Lipoldová. Ona sama o změně profese či hledání dalších brigád uvažovat nemusela. Kromě tance se nárazově živí kaskadérství a zároveň pracuje jako webová editorka pro Red Bull. Tanečně se Anna v poslední době pohybuje kolem uskupení Cirk La Putyka, které bylo i během pandemie velmi aktivní.
Ze státních kompenzačních balíčků jí přišla podpora dvakrát a rozhodně byla velkou pomocí, neboť pracovních nabídek se opravdu moc nenaskytlo. Zároveň ale přiznává, že po zaplacení nájmu, sociálního a zdravotního pojištění už téměř nic nezbylo: „Dovedu si představit, že lidem kteří mají rodinu a děti státní podpora prostě nevystačí.“
Cirk La Putyka
Cirk La Putyka
Anna Lipoldová
Anna Lipoldová
Anna Lipoldová v Cirk La Putyka
Anna Lipoldová v Cirk La Putyka
Anna Lipoldová
Anna Lipoldová
Anna Lipoldová v Cirk La Putyka
Anna Lipoldová v Cirk La Putyka
Prostor Cirk La Putyka v pražských Jatka78
Prostor Cirk La Putyka v pražských Jatka78
Anna Lipoldová
Anna Lipoldová
Anna Lipoldová v Cirk La Putyka při rozhovoru
Anna Lipoldová v Cirk La Putyka při rozhovoru
Pro Ginger, jako Slovenku žijící v Praze, bylo žádání o podporu mnohem náročnější. Nejdříve se zdálo, že cizinci nárok na kompenzace mít nebudou, po komunikaci s příslušnými úřady se to ovšem podařilo změnit. I když říká, že vyběhat vše na úřadech bylo náročné, dosáhla Ginger na všechny balíčky pro OSVČ, o které žádala, a také se jí podařilo získat podporu v rámci programu Covid kultura. „Na Slovensku mi podporu nepřiznali, jsem pro ně prý moc bohatá, ” dodává s úsměvem Lucia. S českými balíčky a další prací nakonec vystačila, z divadelního prostředí se navíc přeorientovala spíše na video a film. Práci u filmu přibylo také Anně Lipoldové a obě tanečnice se shodují, že filmový průmysl se jako téměř jediný během pandemie nezastavil.
Taneční kariéra v Čechách
I když zrovna není celosvětová pandemie, vyhlídky v uplatnění na pracovním trhu nejsou pro tanečníky zrovna příznivé. Živit se pouze tancem je u nás výsadou pár vyvolených. Stojí to velkou námahu, člověk musí být talentovaný, cílevědomý a pokud se na něj usměje i štěstí, dostane angažmá v taneční company či divadle na plný úvazek.
Míša Macháčková: „Měla jsem sen živit se tancem, ale bála jsem se to říct nahlas.“
A Míša rozhodně nestojí v menšině. Velká část tanečníků se v průběhu své cesty setkává se strachem z budoucnosti a nejistotou, zda udělali ten správným krok, když se rozhodli jít naplno do svého snu a živit se tancem. Okolí je často k této vidině budoucnosti skeptické a raději by je vidělo ve stabilnějším zaměstnání.
Michaela Macháčková
Michaela Macháčková
Michaela Macháčková u sebe doma v improvizovaném studiu
Michaela Macháčková u sebe doma v improvizovaném studiu
Michaela Macháčková
Michaela Macháčková
Michaela Macháčková
Michaela Macháčková
„Rodiče mi vždycky říkali, klidně si tancuj, ale u toho musíš mít nějaké pořádné zaměstnání,“ vzpomíná Leona Banková. Své rodiče nakonec poslechla, a kromě tance se živí na zkrácený úvazek jako účetní. Za běžného stavu práci účetní vykonává minimálně, v koronavirové době je však ráda, že má druhé zaměstnání. Ginger popisuje, jak si lidé často myslí, že tanec je zábava, která má být zdarma. „U tance jde o takový hybrid mezi zábavou, uměním a sportem – je to strašně těžko uchopitelné, zaměstnavatelé a často ani my sami to neumíme dobře ohodnotit,“ doplňuje.
Obecně tanečníci většinou nezůstávají jen u tance, ať už kvůli limitovaným příležitostem nebo nízkému finančnímu ohodnocení. „Dává mi smysl mít k tanci i další aktivity, u mě je to například herectví či fotomodeling,“ uvádí Ginger, „pouze tancem se u nás uživí opravdu minimum lidí.“ Problémem je také fakt, že tanečníci obecně dostávají zaplaceno jen za samotné vystoupení a hodiny strávené zkoušením či tréninkem jim nikdo nezaplatí. Na sále tak tráví přípravou na představení spoustu vlastního volného času a bohužel úplně zdarma. Společnost navíc na jejich kariéru často nenahlíží jako na plnohodnotné zaměstnání.
Problém s nízký finančním ohodnocením přetrvává i v nejvyšším stupni vzdělání. Andrea Opavská je úspěšnou tanečnicí a momentálně především vysokoškolskou pedagožkou současného tance na HAMU. Jako člověk, který má za sebou dvě vysoké školy, se setkává s absurditou toho, že učitelé tance na základních a středních školách mívají až o třetinu vyšší příjem než ti vysokoškolští. Jedním z důvodů zůstává, že jako umělecká škola nevykazují žádnou výzkumnou činnost: „Nemáme žádný produkt, který bychom nabídli k prodeji,“ shrnuje Andrea.
„Možná teď přijde generace, která si to prostě spočítá. Sečte si, že jedna a jedna jsou dvě a nepůjde na umělecké obory,“ přemýšlí Opavská. „I moje dcera mi říká: Já bych nikdy nešla tancovat, protože ty se trápíš, nemáš peníze a bolí tě tělo!“ dodává se smíchem. U taneční profese ji drží především to, jak ji práce naplňuje – tak jako mnohé další lidi v kultuře, kde projekty často stojí na jejich nadšení.
Existují ale soubory, které se rozhodly k ohodnocení svých tanečníků přistoupit jinak. Tím jsou například 420PEOPLE, jejichž zakladatelé Václav Kuneš a Nataša Novotná mají mnoho zkušeností z tanečních souborů v zahraničí. A už od začátku se rozhodli, že do projektu půjdou jen v případě, že budou schopni tanečníkům zaplatit každou minutu strávenou na sále. Své tanečníky se během roku také snažili, co nejvíce podporovat: „Než začaly podpůrné balíčky, tak jsme vybírali peníze přes kampaně a ty poté rozdělili mezi všechny lidi u nás,“ vysvětluje Václav Kuneš.
Sociální sítě - nutné zlo, zábava nebo povinnost?
Všichni umělci a kreativci dostali s vynálezem sociálních sítí do rukou mocný nástroj, kterým mohou vytvářet svůj vlastní obraz, tvořit si porfolio a sdílet svou tvorbu. Nemusí už spoléhat na činnost agentury, ale mohou se prezentovat sami. Zároveň pro ně ovšem sociální sítě mohou představovat velký tlak. Sami cítí, že by obsah měli přidávat často, jelikož je potřeba být viděn, aby se na ně nezapomnělo při hledání vhodných tváří na castingy.
Práce na osobním profilu není jednoduchá a zabere dlouhé hodiny práce. Tanečník musí sehnat kameramana, vymyslet choreografii, umět video sestříhat a vložit hudbu. Nezasvěcený by si možná řekl, proč práci na videu na sociální sítě věnují tolik, ale při obsazování do projektů či videoklipů dnes hraje roli i počet sledujících na sociálních sítích, zejména na Instagramu.
Pandemie skončí, jak to bude dál?
COVID-19 je s námi již více než rok a pro umělce šlo o rok opravdu náročný. Museli se vypořádat s novými překážkami, aktivně na sobě pracovat a nevzdat se tanečního snu. Už před pandemii si tanečník v Česku nemohl moc vyskakovat. Ale tanečník je houževnatý tvor, rychle se vrhl do online světa, nebál se nových výzev a začal na sobě pracovat. I když nyní už se kultura otevírá, vyhlídky nejsou příliš růžové. Bude nějakou dobu trvat než se lidé přestanou bát a rozběhne se klasický život, ke kterému patří i občasná návštěva uměleckého představení.
Záležet bude především na divácích, jestli budou do divadel a na akce chodit, příležitostí určitě bude spousta. „Český divák je konzervativní – má pocit, že cokoliv, co je jiné, je alternativní, ale z pohledu člověka, který toho moc nezná, je spousta věcí jiná a jiné ještě neznamená kvalitní,“ říká Václav Kuneš. Přestože taneční vystoupení zatím není jednou z prvních věcí, kterou si člověk vybaví pod slovem kultura, tak je přesvědčený, že se postoj českého diváka postupně lepší a lidé si pomalu budou nacházet cestu i k tanci. Proč ale všechno to snažení, když ohodnocení je nízké, v kultuře někdy hrají zadní housle a obyčejný český divák jim nerozumí? Tanec je totiž láskou na celý život, nechtějí se ho vzdát a proto bojují, i když jim padají klacky pod nohy.